Category Děti

Mít děti je opravdu veliká vzácnost, protože si představte, kdybyste si s partnerem opravdu hodně přáli děti, potom byste zjistili, že nemůže žena otěhotnět. Nejhorší je, pokud žena se dozví, že nemůže otěhotnět. Vlastně ona si potom bude vyčítat, že to je jenom její chyba. Potom bude taková nervózní a potom samozřejmě se všechno negativního také ukáže na jejich vztahu. Někdy to přežijí a budou si adoptovat dítě anebo si jednoduše pořídí nějakého domácího mazlíčka, jak to dělá opravdu hodně lidí. Někdo to ale udělá tak, že druhý partner to nevydrží, že nebude mít vlastního potomka.

A bohužel to někdy končí také rozchodem nebo rozvodem. Já jsem opravdu ráda, že já mám dvě zdravé děti a jsem s nimi opravdu maximálně spokojená a jsem za ně ráda. Rozhodně bych neměnila. Moje sestra zase říká, že by děti nikdy nechtěla. Mojí sestře už bude skoro čtyřicet let a říkala, že vůbec nelituje toho, že nemá žádné dítě. Ovšem ale neví, co třeba bude dělat za deset let. Třeba jako padesátiletá žena bude litovat toho, že nemá žádné děti, protože třeba už v pětapadesáti letech by mohla mít nějaké vnouče. A když potom já budu mít třeba například vnouče anebo více vnouče, tak třeba moje sestra potom bude závidět, že mám vnoučata a že ona nemá.

Já si myslím, že dítě by měla mít asi každá žena. Rozhodně ale neodsuzuji žádnou ženu, která se rozhodne, že bude žít bezdětný život, že třeba žádné dítě nechce. Tohle je naprosto logické, že když dítě nechce, tak ho mít nebude. Co by potom dělala s dítětem, kdyby ho nechtěla? Třeba by ho dala do ústavu anebo do dětského domova. V tomhle tedy připadá lepší úvaha, že raději nemít žádné dítě, když člověk nechce. Znám ale některé rodiny, kde se třeba lidé pohádají, když se někde ta žena rozhodne, že nebude mít nikdy děti, třeba její rodiče, tohle vůbec nepochopí.

Máte rádi děti? Já si myslím, že bych asi nenašla člověka, který by mi řekl, že nemá vůbec rád děti. Já děti opravdu hodně miluji, ale řeknu vám, že než jsem měla své první dítě, tak mi bylo dvaatřicet let. A to hlavně kvůli tomu, že jsem od svých pětadvaceti let nemohla vůbec otěhotnět. Ani nevíte, jak to pro mě bylo hrozné. Vůbec jsem nevěděla, jestli ještě vůbec někdy budu mít dítě. Přiznám se, že ze začátku jsem podezřívala partnera, že on je určitě neplodný, protože jsem si nedokázala představit a také sama sobě připustit, že já bych byla neplodná nebo že bych měla nějaké problémy s otěhotněním.

Proto jsem z toho byla velice nešťastná a také smutná. Proto jsem se zeptala partnera, jestli nepůjdeme oba dva do nějaké poradny. Anebo na nějakou kliniku, aby nás oba dva vyšetřili, protože moc jsem si přála děti. Můj partner si přál také děti, takže jsme byli oba dva na to, ale bohužel se nám tohle vůbec nedařilo. Na klinice mi zjistili, že mám špatné vaječníky a také vejcovody. Bylo to opravdu hrozné. Byla to také dlouhá léčba, ale vyplatilo se to. O několika let později jsem otěhotněla, byla jsem opravdu nadšená. Byl to moje první těhotenství a také moje první dítě. Byla jsem opravdu nadšená, že se tohle podařilo opravdu na první pokus. Bylo to umělé oplodnění.

Řeknu vám, že větší radost jsem v životě snad ještě nezažila, než když mi lékař oznámil, že jsem těhotná a že to vypadá všechno v pořádku. Další největší radost mého života bylo, když jsem potom už v ruce držela své první dítě. Bohužel to bylo i poslední. Chtěla jsem mít dvě nebo tři děti, ale už se to nedařilo, protože jsem měla opravdu špatné vejcovody. Jenomže mně tohle nevadí. Mám alespoň jedno dítě. A to si budu opravdu perfektně rozmazlovat. Myslím si, že opravdu hodně lidí, kteří jsou vděční i za jedno dítě, když třeba nemohou dlouze a těhotnět. Moje kamarádka je na tom podobně. Zatím ale má smůlu a nemůže otěhotnět ani při umělém oplodnění. 

S dětmi je to opravdu složité. Kdo má dítě, tak určitě ví, o čem mluvím. Dítě se vyvíjí a potřebuje čím dál více péče. Ještě si vzpomínám na to, jak jsem si předtím stěžovala, že mi dcera nechce spát, když byla malá. S odstupem času ale vidím, že to byl úplně malý problém oproti tomu, co je teď. S postupem času dcera vyžaduje stále více a více mé pozornosti. Taky má doteď občasné problémy se spánkem, ale naštěstí je to lepší. A jelikož s námi spí od začátku v posteli, tak jak čím dál více roste, tak v posteli je čím dál méně místa i přesto, že spíme na manželské posteli, takže kolikrát se roztáhne na tu postel tak, že se nevyspíme.

Tomu se ale musím fakt jenom smát, protože mi to přijde už s odstupem času vtipné. A co je to nejdůležitější – ještě nespí v postýlce, i když už ji má od doby, kdy se narodila. Zatím se mi nepodařilo ji naučit spát v její postýlce, ale doufám, že časem se to podaří, že si postýlku oblíbí a bude chtít spát v ní. Občas mě ani nenechá nic udělat, například když vařím, tak je nešťastná z toho, že se jí nemůžu věnovat. Ale potom když s vařením skončím, tak se jí samozřejmě zase věnuji a snažím se jí to co nejvíce vynahradit. Do školky ještě nechodí, takže nemůžu pořádně pracovat.

Ale až ji za rok do školky vezmou, budu mít šanci si najít normální práci a zase normálně pracovat a vydělávat. Alespoň na částečný úvazek. Přijdu mezi lidi a bude to zase něco jiného. Přece jenom člověk nemůže být doma zavřený dvacet čtyři hodin, i když má dítě. To neznamená, že když má žena dítě, tak že její život končí. Mně docela dlouho trvalo, než jsem si to uvědomila. Jednu chvilku jsem se dokonce i zanedbávala a moc o sebe nepečovala, ale to skončilo. Teď jsem nabrala nových sil a zase se cítím o něco lépe a taky jsem podstatně více věcí zase pochopila a vidím je úplně jinak.