S dětmi je to opravdu složité. Kdo má dítě, tak určitě ví, o čem mluvím. Dítě se vyvíjí a potřebuje čím dál více péče. Ještě si vzpomínám na to, jak jsem si předtím stěžovala, že mi dcera nechce spát, když byla malá. S odstupem času ale vidím, že to byl úplně malý problém oproti tomu, co je teď. S postupem času dcera vyžaduje stále více a více mé pozornosti. Taky má doteď občasné problémy se spánkem, ale naštěstí je to lepší. A jelikož s námi spí od začátku v posteli, tak jak čím dál více roste, tak v posteli je čím dál méně místa i přesto, že spíme na manželské posteli, takže kolikrát se roztáhne na tu postel tak, že se nevyspíme.
Tomu se ale musím fakt jenom smát, protože mi to přijde už s odstupem času vtipné. A co je to nejdůležitější – ještě nespí v postýlce, i když už ji má od doby, kdy se narodila. Zatím se mi nepodařilo ji naučit spát v její postýlce, ale doufám, že časem se to podaří, že si postýlku oblíbí a bude chtít spát v ní. Občas mě ani nenechá nic udělat, například když vařím, tak je nešťastná z toho, že se jí nemůžu věnovat. Ale potom když s vařením skončím, tak se jí samozřejmě zase věnuji a snažím se jí to co nejvíce vynahradit. Do školky ještě nechodí, takže nemůžu pořádně pracovat.
Ale až ji za rok do školky vezmou, budu mít šanci si najít normální práci a zase normálně pracovat a vydělávat. Alespoň na částečný úvazek. Přijdu mezi lidi a bude to zase něco jiného. Přece jenom člověk nemůže být doma zavřený dvacet čtyři hodin, i když má dítě. To neznamená, že když má žena dítě, tak že její život končí. Mně docela dlouho trvalo, než jsem si to uvědomila. Jednu chvilku jsem se dokonce i zanedbávala a moc o sebe nepečovala, ale to skončilo. Teď jsem nabrala nových sil a zase se cítím o něco lépe a taky jsem podstatně více věcí zase pochopila a vidím je úplně jinak.